Stručná historie zámku Slatiňany

(výtah z publikace Zámek Slatiňany)

NEJSTARŠÍ DĚJINY

          Slatiňany jsou v písemných pramenech poprvé doloženy roku 1294 v predikátu prvního známého majitele Františka ze Slatiňan. Jestli byl zakladatelem zdejší osady právě on, je stejně nejasné jako počátky zdejší tvrze, doložené až v souvislosti s dalším majitelem okolní krajiny Zbyňkem ze Slatiňan, teprve v říjnu roku 1371. Drobný statek, k němuž patřily pouze dvě osady na levém břehu Chrudimky, tvořící zjevnou přírodní hranici državy, se ve zmiňovaném roce 1371 rozrostl o další vesnice roztroušené kolem Chrudimi a přibližně v této podobě zůstal až do poloviny 15. století, kdy Slatiňany po částech skoupil člen českého panského rodu Vítek z Talmberka, oddaný stoupenec českého krále Jiřího z Poděbrad. Za Talmberků byla roku 1469 slatiňanská tvrz obsazena a zničena vojsky králova úhlavního politického nepřítele Zdeňka Konopišťského ze Šternberka.

V sedmdesátých letech 15. století přešel slatiňanský statek do majetku rytíře Zikmunda Šárovce z Šárova, jehož syn Václav se vydal na cestu loupeživého rytíře. Z nedalekého hradu Rabštejnku přepadal bohaté kupce i okolní drobné šlechtice, které podle žaloby, s níž ho před zemský soud pohnal v roce 1522 sám král Ludvík Jagellonský, mnohdy neoprávněně věznil i na Slatiňanech. Ještě dříve, než za své četné zločiny skončil pod mečem kata na pražském Pohořelci, stačil prodat Slatiňany bohatému městu Chrudimi. V roce 1547 se však převážně protestantská chrudimská městská rada odhodlala připojit k protihabsburskému odboji, za což bylo město po vítězství císařské armády přísně potrestáno. Chrudim ztratila kromě výsad a privilegií všechny své statky, které král Ferdinand I. obratem prodal svému spojenci a jednomu z nejbohatších českých šlechticů Janovi „Bohatému“ z Pernštejna. Pernštejn okamžitě prodal spojený slatiňanský a rabštejnský statek menšímu hejtmanovi chrudimského kraje rytíři Heřmanu Lhotskému ze Zásmuk, po němž se v rychlém sledu mezi majiteli vystřídali nezletilí dědicové, rytíř Jindřich Franěk z Liběchova a jeho synové. Další změna nastala v roce 1575, kdy oba díly zakoupil za 19 500 kop míšeňských grošů písař menších desek zemských rytíř Bohuslav Mazanec z Frymburka.

RENESANČNÍ ZÁMEK

          Bohuslav Mazanec byl v roce 1558 povýšen i se svojí rodinou mezi erbovní měšťany s predikátem z Frymburka a tři roky poté do rytířského stavu. Na svém novém panství se rozhodl vystavět nový zámek, k němuž přizval přímo císařského stavitele Ulrica Aostallise de Sala, avšak navržený čtyřkřídlý zámek zůstal z důvodu nedostatku financí i střídání majitelů nenaplněn. Na zámecké fasádě byla sgrafita, mohutná lunetová podstřešní římsa, dekorativně řešené střešní vikýře a zejména působivý stupňovitý štít s římsami, pilastry a kamennými čučky, jednoznačně připomínající řešení dekorací na fasádě a atice zámku v Litomyšli. Litomyšl připomínala i plechová hodinová věž nad východním křídlem.

VE STÍNU VELKÝCH UDÁLOSTÍ

           Bohuslavův syn Jan Mazanec z Frymburka prodal Slatiňany už v roce 1594 Zikmundovi Karlíkovi z Nežetic. Do dějin českých zemí vstoupil spíše jeho syn a další majitel panství Jiří Karlík, který se po roce 1618 aktivně zapojil do stavovského povstání. Po bitvě na Bílé hoře mu byl majetek konfiskován. Zájem o něj projevilo několik osob, nakonec jej však za více než 28 000 kop míšeňských zlatých získal přesvědčený katolík a císařův přívrženec hrabě Lev Burian Berka z Dubé. Během třicetileté války, kdy okolní krajina trpěla rabováním od procházejících armád, vlastnil Slatiňany spolu s Rychmburkem, Rosicemi a moravskými statky Dačice a Budišov Lvův syn hrabě Matyáš Ferdinand Berka z Dubé. Z důvodů nelehké finanční situace bylo tedy panství se souhlasem císaře vyjmuto z fideikomisu a následně v roce 1660 prodáno v dražbě za 33 000 zlatých. Majitelem se stal na přechodnou dobu rod Bubnů z Litic, nicméně pro nesplnění platebních podmínek převzal o devět let později Slatiňany jeden z bubnovských věřitelů, hejtman chrudimského kraje rytíř Adam Zikmund Puchart Voděradský z Voděrad a na Hrochově Týnci.

Roku 1708 šel slatiňanský statek šel opět do dražby. Zámek s pustým hradem Rabštejnkem a sedmi vesnicemi získal za 71 500 zlatých rytíř Karel Josef Zumsanda ze Sandbergu a na Volanicích. Do dějin zámku se zapsal jako tvrdá a nelítostná vrchnost. Vztahy vrchnosti k poddaným se nezlepšily ani během vlády jeho bratra Jana Jindřicha Zumsandy, kdy roli tyrana převzal obávaný panský správce Jan Güntzl. Neutěšené poměry vedly v roce 1732 k třetí dražbě statku během sedmdesáti let. Situace se naprosto změnila s příchodem nového majitele hraběte Františka Josefa Schönfeldu, který Slatiňany zakoupil za 108 500 zlatých. V poměrně rychlém sledu zakoupil panství Maleč, Žleby, Tupadly a nakonec i Slatiňany, z nichž vytvořil obrovské dominium s centrem v Nasavrkách. Slatiňanský statek se tak natrvalo stal součástí této rozsáhlé majetkové domény. Úspěšný život hraběte Schönfelda skončil náhle v únoru 1737. Úctyhodný majetek zdědila jeho jediná, tehdy ještě nezletilá dcera Marie Kateřina, která se v roce 1746 provdala za knížete Jana Adama z Auerspergu.  

ZÁMEK ZA VLÁDY PRVNÍCH KNÍŽAT Z AUERSPERGU

          Auerspergové patřili k nejstarším, nejurozenějším a nejbohatším šlechtickým rodům v celé habsburské monarchii. Ze zámku v Nasavrkách se postupem času stalo pouze hospodářské a administrativní centrum panství, zatímco Slatiňanům byla určena sídelní funkce.

Zvyšující se význam zámku mezi knížecími venkovskými rezidencemi nejlépe dokládá skutečnost, že zde v časech knížete Jana Adama proběhly nejméně ve dvou etapách rozsáhlejší stavební úpravy. Stále oblíbenější sídlo s nedalekou loveckou oborou však přestalo velmi brzy dostačovat počtem místností. Z tohoto důvodu bylo patrně v průběhu osmdesátých let 18. století přistoupeno k dalšímu, tentokrát zásadnímu rozšíření zámku.

Když v roce 1795 bezdětný kníže Jan Adam z Auerspergu umíral, odkázal majetek svému synovci knížeti Karlovi z Auerspergu, jenž věnoval zámku až překvapující péči. Mohly za to patrně nejen přestavby jeho strýce, které ze Slatiňan vytvořily pohodlné letní sídlo, ale i vzkvétající panství, z něhož do knížecí pokladny plynuly stále významnější příjmy. Tak jak bylo na přelomu století obvyklé, svoji pozornost zaměřil nejdříve na zámeckou zahradu, kterou po zboření starého hospodářského dvora v bezprostřední blízkosti zámecké stavby začal postupně proměňovat na rozsáhlý anglický park. Nedlouho poté přišel na řadu i zámek, k jehož úpravám přizval už před rokem 1803 stavitele Jindřicha Hausknechta. I když zámek čekala ještě jedna významná přestavba, už v této době sloužily Slatiňany Auerspergům jako jedno z nejoblíbenějších a nejnavštěvovanějších venkovských sídel.

SLATIŇANY V ČASECH HISTORISMU

         Vzkvétající velkostatek, na němž poslední tři majitelé projevili mimořádný podnikatelský talent, zdědil v roce 1822 ještě nezletilý kníže Vincenc Karel. S ohledem na zálibu knížete v přestavbách rodových sídel a značné finanční možnosti příliš nepřekvapuje, že se během jeho vlády dočkal zdejší zámek další zásadní přestavby v roce 1857, kdy byl knížecímu architektovi Benediktu Škvorovi schválen projekt severního křídla, do něhož měly být umístěny hostinské pokoje. Byla to zároveň poslední větší stavební akce, jíž se dožil kníže Vincenc Karel Auersperg. Jak referoval dobový vídeňský tisk, nejvyšší komorník trávil na sklonku svého života ve Slatiňanech každé léto. Když o dva roky později zemřel ve Vídni, jeho majetky zdědil nezletilý syn kníže František Josef.

OD MILOVANÉHO ZÁMKU K PAMÁTCE DRUHÉ KATEGORIE

          Jestliže byly Slatiňany za vlády knížete Vincence Karla oblíbeným rodinným zámkem, v období jeho nástupce Františka Josefa představovaly sídlo nejmilovanější. František Josef Auersperg už na zámku příliš nestavěl. To, co se za jeho vlády změnilo nejvíce, byly interiéry, doplněné o moderní koupelny s ventilací, toalety, pohodlné chodby a schodiště, centrální vytápění a kanalizaci. Adaptace pro knížete navrhoval architekt František Schmoranz, jehož nejvýraznější zásah představuje v roce 1883 zřízená zámecká chodba, vybavená trofejemi a uměleckými díly s loveckými tématy podobně jako na pozdější Schmoranzově realizaci na zámku Konopiště. Vedle Schmoranze pracoval v knížecích službách ještě inženýr Josef Kristen, autor horkovzdušné kotelny a saletku, dále pak inženýr Václav Vízek, který pro knížete navrhl velkou koupelnu a výtah na jídlo. Svoji současnou podobu získaly interiéry hned v prvních letech 20. století, kdy nechal kníže na Slatiňany převézt velkou část luxusního vybavení paláce Colloredo-Mansfeld na Starém Městě pražském, jež zdědil po své matce. Interiér dále doplnily nábytkové kusy z dílny slatiňanského řezbáře Františka Jirouše, který je autorem i knihovních skříní z roku 1907. 

Nejmilejším sídlem knížecí rodiny zůstaly Slatiňany také po vzniku Československé republiky, následné pozemkové reformě i po nátlaku ze strany státních úřadů, které zamýšlely zdejší zámek proměnit na byty a úřady okresní politické správy. Po smrti Františka Josefa Auersperga v roce 1938 zdědil zámek v nelehkých časech jeho syn Ferdinand. Když po čtyřech letech zemřel bez dětí, získal stále rozsáhlý majetek syn jeho sestry Josef Karel Trauttmansdorff, jemuž byl zámek spolu s celým velkostatkem na základě Benešových dekretů zkonfiskován. 

POVÁLEČNÉ OSUDY

           Nedlouho po převzetí zámku státem se začalo se systematickým rozvozem původního mobiliáře do nejrůznějších kulturních institucí, mezi nimiž nechyběly Vojenské historické muzeum, Národní muzeum, Náprstkovo muzeum, Umělecko-průmyslové muzeum, Ústav pro dějiny umění Akademie věd či zámek Žleby spadající pod správu Národní kulturní komise. Zásluhou mimořádné autority vysokoškolského profesora a předního českého hipologa Františka Bílka, který se proslavil úspěšnou regenerací plemena starokladrubských vraníků a zejména pak koně Převalského, bylo ze zámku ve Slatiňanech vytvořeno už v roce 1947 Státní hipologické muzeum, které poprvé otevřelo svoje brány návštěvnické veřejnosti 1. 10. 1950.

Po stavební stránce stál zámek v poválečném období stranou většího zájmu i investic, některé části budovy byly dokonce zbourány. V padesátých letech byl například snesen balkon vystavěný podél západního křídla včetně prosklené rohové lodžie, odstraněny byly stahovací markýzy a žaluziové okenice. Ze střechy byly sundány původní červené pálené bobrovky, které nahradily měděné šablony. Postupný proces obnovy památky na čas zastavila restituční kauza, kterou vyvolal požadavek Matthiase Trauttmansdorffa, syna posledního majitele zámku, na navrácení konfiskovaného majetku. Spor trval dlouhých čtrnáct let a zastaven byl až roku 2006 na vlastní žádost žalobce. V té době byl již zámek prohlášený národní kulturní památkou a spravován Národním památkovým ústavem.

Zdroj: 

Jaroslav BUŠTA, Michal KONEČNÝ a Radek RYŠAVÝ. Zámek Slatiňany. Vydání první. Sychrov: Národní památkový ústav, územní památková správa na Sychrově, 2015, 167 stran. ISBN 978-80-905871-3-7.

Publikace je k zakoupení na pokladně zámku.