V Růžovém salónu zámku Slatiňany visí portrét šlechtice, o kterém jsme toho návštěvníkům ještě nedávno mnoho říci nemohli. Na rub obrazu sice kníže Auersperg už v 19. století připsal "König von Sachsen", nicméně žádnému z drážďanských Wettinů se nepodobal. Po roce 1945 byl proto obligátně zaevidován jako „portrét neznámého šlechtice“. Při důkladnější prohlídce portrétu si ale nelze nevšimnout velkostuhy a hvězdy Řádu sv. Ondřeje, které pán z obrazu hrdě vystavuje na odiv. Jedná se totiž o nevyšší ruské vyznamenání, tedy o jakýsi ruský ekvivalent z našeho prostředí dobře známého Řádu zlatého rouna. Nedalo nám to, pátrali jsme a včera jsme se dopátrali. Portrétovaným mužem je ruský diplomat, státník, osvícenec a mecenáš, kníže Alexandr Michajlovič Golicyn.

Originál reprezentačního portrétu je dnes k vidění ve slavné Treťjakovské galerii v Moskvě. Namaloval ho Dimitrij Levickij v roce 1774, tedy v roce udělení prestižního svatoondřejského řádu. 

A jak se portrét vysokého ruského státního úředníka ocitl ve sbírkách slatiňanského zámku? Pro to je velmi snadné vysvětlení. Stejně jako podobizny carevny Kateřiny II., careviče Pavla a velkokněžny Marie Fjodorovny, býval osobním majetkem knížete Josefa z Lobkovic (1724-1802), příslušníka mladší rodové větve, dnes zvané mělnické. Ten dlouhých třináct let zastupoval habsburské zájmy na carském dvoře v Petrohradě a s vicekancléřem Golicynem se jako rakouský vyslanec osobně stýkal a důvěrně znal. Kníže Lobkovic neměl syny, jeho jedinou provdanou dcerou a zároveň dědičkou otcova majetku byla Marie Josefa, manželka slatiňanského knížete Karla z Auerspergu (1750-1822). 

Kníže Alexandr Michajlovič Golicyn (1723-1807) – také Gallitzin, Golitsyn nebo Galicin - ruský diplomat, státník, osvícenec a mecenáš

Byl nejstarším synem generála a prezidenta ruské admirality, knížete Michala Michajloviče Golicyna (1684-1764). Jeho diplomatická kariéra začala v roce 1749, kdy byl jako šestadvacetiletý povolán na ruskou ambasádu do Paříže. V roce 1755 mu byla svěřena ambasáda londýnská, kde setrval do roku 1761. Po nástupu carevny Kateřiny II. na trůn byl jmenován vicekancléřem Ruského impéria. V tomto vysokém státním úřadě spolurozhodoval o směřování ruské zahraniční politiky, ve které prosazoval užší spojenectví Ruska a Rakouska. V jeho záměrech mu zdárně napomáhal bratranec, kníže Dimitrij Michajlovič Golicyn (1721-1793), který v letech 1761-1793 působil jako ruský vyslanec ve Vídni. V roce 1778 státní služby opustil, přesídlil do Moskvy, kde se plně věnoval mecenášské a charitativní činnosti. Přijal roli čestného správce moskevského sirotčince a s finanční pomocí svého bratrance inicioval výstavbu dodnes existující Golicynské nemocnice pro chudé, otevřené v roce 1802. Nadále se těšil osobní přízni carů Pavla I., po něm i jeho syna Alexandra I. a především carevny matky Marie Fjodorovny. Jako vášnivý milovník umění nashromáždil sbírku soch a obrazů, kterou odkázal nemocnici. Přál si, aby v jednom křídle byla tato kolekce vystavena a zpřístupněna pro povznesení vkusu veškerého ruského lidu. Krátce po jeho smrti však dědicové učinili pravý opak a rozsáhlou sbírku knížete Alexandra Michajloviče rozprodali.