Vilemína kněžna z Auerspergu, rozená hraběnka Kinská

aneb příběh jedné lásky...

Dnes, 1. října 2019 uplynulo 110 let od úmrtí Vilemíny kněžny z Auerspergu, palácové dámy, dámy Řádu hvězdového kříže, matky pěti dětí, milované manželky a mezi lidmi oblíbené zámecké paní.

Prolog

Kněžna Vilemína se narodila do starobylé rodiny Kinských 5. dubna roku 1857 ve Vídni, kde také trávila část svého mládí, stejně jako v paláci v Praze na Staroměstském náměstí, v Chocni či Heřmanově Městci, který byl hlavním sídlem jejích rodičů - Ferdinanda Bonaventury 7. knížete Kinského a Marie rozené princezny z Liechtensteinu. Pravděpodobně zde se také seznámila již jako dítě se svým budoucím manželem Františkem Josefem knížetem z Auerspergu (1856-1938), který později vzpomínal na svou ženu ve svém deníku takto: „Kdy jsem začal mojí Willerl milovat, odkdy jí patřilo moje srdce, to mohu jen těžko říct, když jsem byl malý chlapec; jako malý chlapec vím, že jsem si představoval, že by se jednou mohla stát mou ženou! Ta dětská láska se mnou tak rostla a rostla, až naplnila celé mé srdce! Jak dalece to moje Willy tušila, to nevím, jak dlouho to tušila, dokud jsme nevyrostli! Co bylo pak, to už jsem v této knize napsal…Řešení je skutečně v této knize: 10. ledna 1878 jsem si mojí Willy přivezl na Žleby.“ Z uvedené ukázky vyplývá, že Vilemína nebyla mladému šlechtici lhostejná již delší dobu a že šlo skutečně o manželství z lásky. Během roku 1876 se vídali častěji a František se ji dokázal vyslovit až o Vánocích téhož roku: „Řekl jsem Vám všechno, všechno, na co jsem myslel a co jsem cítil, a Vy jste mi podala svoji ruku. Já ji políbil, znovu a znovu a cítil jsem se jako v nebi.“

Manželství a rodina

Není pochyb o tom, že Vilemína city Františka Josefa opětovala, slavnostní zásnuby se konaly 30. září 1877 na zámku v Heřmanově Městci a rovněž na zámku ve Slatiňanech. Okázalá svatba se konala po několika měsících od zásnub 10. ledna 1878 ve Vídni v Schottenkirche za účasti významných hostů z nejvyšší společnosti.

Zámek Slatiňany se pro knížecí pár stal skutečným domovem, místem narození i výchovy jejich dětí, šťastného rodinného života, ale také místem, kam za rodinou jezdili přátelé a příbuzní, místem štěstí, radosti, ale i místem úmrtí.

Manželský pár byl ve společnosti a mezi obyvateli velmi oblíben, proto se mu poměrně často dostávalo prostoru v tisku. Značná pozornost byla věnována nejen svatbě, ale později, v lednu roku 1903, také oslavě stříbrné svatby Františka Josefa a Vilemíny. Slavnostní program oslav byl po plesech a předávání gratulací z řad úředníků i urozených hostů zakončen v zámeckém divadle ve Žlebech, kde se od 16 hodin odehrálo představení režírované sestrou Františka Josefa Marií Kristýnou Windischgräetz a bratrem Eduardem. Účinkovalo v něm celkem 47 osob, většinou členů rodiny z rodu Auerspergů a příbuzných Kinských, Černínů, Montenuovo a Croÿ. Představení se skládalo z předehry a sedmi kouzelných obrazů v lese, které představovaly životní příběh manželů. V podvečerních hodinách se ve Žlebech uskutečnil průvod končící na zámeckém nádvoří s bohatým ohňostrojem.

Ze šťastného manželství Františka Josefa a jeho „Willy“ vzešlo pět potomků. Už jedenáct měsíců po svatbě, 24. listopadu 1878 se na zámku ve Slatiňanech narodila dcera Kristýna. O dva roky později, 15. ledna 1880, porodila Vilemína ve Vídni dvojčata Vincence a Marii. Třetí a poslední dcera Charlotta se narodila ve Slatiňanech 27. června 1885 a vůbec nejmladší potomek, Ferdinand, přišel na svět 18. dubna 1887, rovněž ve Slatiňanech

Vztahy v rodině knížete Františka Josefa byly až výjimečné. Sám kníže později, roku 1925, vzpomínal na své děti v deníku takto: „Moje milované děti, které mi Bůh ve své milosti zanechal, všechny tři, moje milované nejstarší dítě, moje Christiane, moje milovaná Maritchi a můj Ferdinand, milovaný, statečný chlapec, lidé dávno ve zralém věku, kteří poznali kouzlo nezištné lásky milované matky.“

Láska, kterou František choval ke své ženě, je patrná v podstatě z každého ze zaslaných dopisů: „… když jsem sám, nemohu nic dalšího, než na Tebe myslet, a když na Tebe myslím, nemohu nic dalšího, než po Tobě toužit, pro Tebe určen a stvořen.“ Jindy zase píše: „Mezi snídaní a mší Ti píši svůj dopis, abych Ti řekl, že Tě šíleně miluji…“ City mezi manželi nevyprchaly ani po 27 letech společného života: „Abys zůstala zdravá, to je vše, co si přeji. Chci Ti ještě opravdu tolik říci o tom, jak Tě miluji, jak na Tebe myslím a jak jsem s Tebou nevýslovně šťasten, ale to už je možná neslušné... Bůh s Tebou a s našimi dětmi moje Willerl; tisíceré díky za všechnu lásku, dobrotu a trpělivost od Tvého věrného starého muže.“

Vilemína byla milována nejen svým mužem, ale oblíbená byla i pro svou laskavost k personálu, dobročinnost, podporu chudých dětí či škol. Školské řádové sestry ze slatiňanského kláštera v roce 1891 věnovaly knížecímu páru českou báseň jako výraz poděkování za podporu, mecenášství a dobročinnost:

„....hle runy svaté v srdcích lidu září,

to paměť dobra, díků na oltáři.

Ta v dějiny vlasti jako drahý šperk

píše zlatým písmem kníže Auersperg.“

Epilog

Období radosti však skončilo předčasně v červenci roku 1907, kdy zemřela nejmladší dcera knížecího páru, Charlotta, což velmi zasáhlo všechny členy rodiny. Kníže v následujících měsících své tragickou událostí zlomené Vilemíně píše řádky, které jí o to více projevují náklonnost a zároveň se v nich snaží nalézt útěchu pro oba dva: „Kdybych měl vylít své srdce, neustále my, já, oba myslíme na naší Lotterl, ve dne v noci a vím, že ona na nás tam v nebi, nahoře, také. Bůh ji opatruj!“

Zimu roku 1908 strávila kněžna v Egyptě po boku svého manžela. Vracela se přes oblíbené letovisko Opatia, kde se její zdravotní stav zhoršil a musela zde setrvat několik týdnů. V červnu roku 1909 pobývali Auerspergové na zámku ve Slatiňanech, kde se stav kněžny zlomené smrtí své nejmladší dcery příliš nelepšil. Vilemína z Auerspergu podlehla na Slatiňanech náhlé mrtvici 1. října 1909. Pohřbena byla do rodinné hrobky Auerspergů ve Žlebech hanebně zbourané v 80. letech 20. století. Dnes je spolu se svým milovaným manželem a dalšími 11 příbuznými pohřbena v kryptě hřbitovního kostela svatého Marka v Markovicích u Žlebů.

Text: Ing. Jaroslav Bušta, Mgr. Barbora Kobianová

Fotografie: fondy zámku Slatiňany a Žleby